Útvina

Rozvětvení obchodní stezky z Prahy přes Kynžvart a přes Loket do Chebu v Útvině podnítilo rozvoj kolonizační osady na trhovou ves, která někdy před rokem 1466 získala městské právo, což vedlo i k přenesení fary z Přílez do Útviny ke kostelu sv. Víta. Za husitských válek se toužimského proboštství a tím i Útviny zmocnila kališnická šlechta (1436–1488 rytíři z Vřesovic). Za poděbradských válek v roce 1469 bylo město vypleněno bečovskými katolickými pány z Plavna, obyvatelé pak založili novou obec u toužimského hradu. Poté však byla Útvina obnovena a původní obec vedla do roku 1478 spory o městská práva (zejména o znak a trhy) s novou obcí v Toužimi. Útvina pak zůstala ve stínu nové obce a byla označována jen jako městečko (městys). Útvina byla poddanským městem, toužimská vrchnost zde měla poplužní dvůr s panským domem. V roce 1553 měla Útvina kolem 50 domů, obyvatelé byli převážně již německé národnosti. Do konce feudalismu sdílela osudy s toužimským panstvím. Od 17. století se zde začali usazovat Židé, vznikla židovská obec s vlastní synagogou a hřbitovem na Šibeničním vrchu, obec zanikla v 19. století. Městečko vyhořelo 1784 a téměř celé pak v roce 1870. V roce 1939 zde žilo 600 obyvatel ve 156 domech. Po roce 1945 postihlo Útvinu vyhnání německého obyvatelstva. V minulosti se obyvatelé živili zejména zemědělstvím, ke kterému provozovali různá řemesla a obchod. V 18. století zde působil také cech zedníků a kameníků v čele se stavebním mistrem Johannem Schmiedem. V 19. století se řada obyvatel věnovala provozování hudby, zejména v okolních lázních.